Téma, o kterém se příliš často nepíše. Kdo by také rád přiznával, že se v jeho rodině projevuje manipulace? Zvykli jsme si, že se mluví o manipulaci veřejným míněním či manipulaci v práci. Ale že by docházelo k manipulaci prarodičů ze strany jejich nejbližších, dětí a vnoučat? Těžké je pro nás si toto spojení přiznat, natož o něm otevřeně hovořit. A přeci není až tak vzácné, jak by se mohlo zdát.
Přáním většiny z nás je mít v rodině přátelské, láskyplné a vyvážené vztahy. Být si vzájemně oporou, též je pro nás důležité vědomí si toho, že se na sebe můžeme vzájemně spolehnout. Mít radost ze společně stráveného času. Nejlepší je, pokud je vztah chápán oběma stranami jako pozitivní a přínosný. Rodinné vazby mají navíc velký vliv na to, jak se cítíme, tedy na naši psychickou pohodu.
Někdy se však stane, že tyto vztahy nejsou bez chybičky. Jedná-li se o takový případ v rámci rodiny, jde o situaci, která nám přináší tu největší výzvu. A to zejména, pokud se v rodině objeví známky manipulace.
V první řadě si řekněme, co se za slovem manipulace vlastně skrývá. Manipulace ve vztahu bývá definována jako snaha působit na myšlení druhé osoby, ovlivnit její chování, vnímání, emoce – prostě dostat ji tam, kde ji chce manipulátor mít, aby dosáhl svého cíle. A to pomocí ne úplně čestných praktik. Manipulátor se snaží přesvědčit druhé o svém názoru, o své pravdě.
Takovéto jednání může používat jakýkoli člen rodiny,. Tentokrát se budeme věnovat manipulaci ze strany dětí či vnoučat.
Odhalit manipulativní jednání u nejbližšího člověka může trvat opravdu dlouho. Mnohdy i řadu let, protože si tuto možnost vlastně ani nechceme připustit. Z jakého důvodu je to pro nás tak těžké? Rodinné prostředí je poměrně uzavřené. Roli hrají i zažité vzorce: “To je naše rodinná věc a tak zůstane za zavřenými dveřmi.”, “Co se doma uvaří, to se tam i sní.” a podobně. Nezanedbatelné jsou také obavy z toho, co by tomu řekli sousedé a známí. Hlavou se honí myšlenky, jakou že chybu jsme ve výchově dětí udělali.
Manipulace se projevuje pozvolna, nenápadně, většinou drobnými, ale pozvolna se zvyšujícími požadavky z jedné strany a ústupky na straně druhé.
Jak pozná senior, že je s ním manipulováno
Nehledejme za vším manipulativní jednání. Kdy je ale třeba zbystřit a zamyslet se nad situací? Třeba v případě, že při jednání s některým členem rodiny, nyní mluvíme o dětech a vnoučatech, opakovaně nemáme dobrý pocit. Například s údivem si uvědomíme, že jsme slíbili něco, co nám naprosto nevyhovuje. I když jsme zpočátku nechtěli, stejně jsme nakonec udělali to, co je proti našemu přesvědčení. Něco, co bychom sami od sebe neudělali. Třeba souhlasíme s půjčkou, s darem, který nám také není úplně po vůli. Vypadalo to jako jediné správné řešení , dokonce jsme to v dané chvíli tak i cítili a bylo nám i vysvětleno, že vlastně ani jiná možnost není.
Příklad č.1:
Filip byl vždy pohledné a roztomilé vnouče. Trochu živější, ale vždy se na babičku s dědečkem tak hezky usmál, objal je. Nešlo se na něj zlobit, jak říkali. S postupujícím věkem se z drobných průšvihů stávaly větší. Občas mu děda či babička finančně vypomohli. Říkal, jak je rád, že má tak hodnou babičku a dědečka, protože rodiče jsou přísní a vůbec nemají pochopení. Prarodiče v něm stále viděli toho roztomilého Filípka. Po čase začaly přibývat žádosti o větší obnosy a to už bylo pro prarodiče náročnější. Vždy jim ale dokázal logicky zdůvodnit, proč peníze potřebuje. Pak ale následovala žádost o větší částku na splátku dluhu. Musí peníze okamžitě vrátit, protože by mu za to mohli zlí lidé ublížit. To by dědeček s babičkou dovolili? Byla by to přece jejich vina. Peníze mají a svému jedinému vnukovi by nepomohli? Chtějí ho mít na svědomí?
Nemusí se vždy jednat o hmotné věci či dary. Může to být třeba tak trochu vynucený souhlas s hlídáním vnoučat. Většina prarodičů se na vnoučata jistě velmi těší a má radost z jejich návštěvy. Někdy to ale může přerůst únosnou mez.
Příklad č.2:
Klientka, říkejme jí Hana, pracuje na částečný úvazek, dcera má roční dcerku. Hana vnučku ráda hlídá, ale dcera nerespektuje matčin pracovní režim. Třeba večer Haně zavolá, že druhý den dopoledne potřebuje vnučku pohlídat. Ta ví, že to z pracovních důvodů není možné. Dcera se urazí, dá tedy dítě k druhé babičce, která si čas vždy udělá. Hana pak dceru s rodinou delší dobu nevidí, není jí to umožněno. Když potřebovali, ona odmítla. Hana zvažuje odchod z práce, aby byla časově flexibilní. Doufá tím zlepšit vzájemné vztahv, zároveň si uvědomuje finanční nesnáze, které z takového řešení pro ni plynou.
Oba příběhy spojuje obava a strach z toho, že dotyční budou označeni za sobce, zůstanou sami, že neuvidí děti a vnoučata. Cítí se nesvobodně a zároveň mají dojem, že jsou nuceni do jednání, které jim nevyhovuje.
Jak to změnit?
Většinou vývoj trvá delší dobu, až přijde tzv. “spouštěč” a pochopíme, že situace už je pro nás neúnosná a uvědomíme si, že to dále tolerovat nebudeme. Co je důležité si připustit? Něco v našem chování umožňuje druhému s námi takto jednat. Druhého nezměníme, začněme se tedy měnit my.
Brát ohled na své vlastní potřeby neznamená chování sobecké, ale rovnoprávné. Umět se prosadit je také schopnost jasně a otevřeně formulovat svá přání a schopnost říci ne bez nadměrně projevených emocí a v klidu. Nevyčítejte, buďte věcní. Uvědomte si, že většinu našich obav a strachů způsobuje jen naše vnitřní představa toho, co by se všechno mohlo stát.
Manipulátor se v nás většinou snaží vyvolat pocity strachu a viny. Položte si otázku, zda je opravdu vaší povinností požadavkům vašich dětí či vnoučat vyhovět. Když s něčím souhlasíte, jste s tím v souladu a cítíte opravdové ano? Odmítnout můžete, pokud vám žádost nevyhovuje, případně to ani není ve vašich možnostech. Dopřejte si čas na rozmyšlenou. Manipulátor totiž často využívá momentu překvapení.
Pokud máte pocit, že jste udělali potřebné kroky a stále se necítíte ve vztahu komfortně, obraťte se s žádostí o radu na odborníka.
