Způsob vzájemné komunikace je ve vztahu doslova základem. To si naštěstí uvědomuje stále více párů. Nicméně v dnešním zamyšlení bych se chtěla zaměřit na slovní napadení. Možná o to více, že k současné větší nervozitě, která ve společnosti narůstá, se přidává i sychravé podzimní počasí. Úbytek slunečního svitu způsobuje u mnohých jedinců zhoršení nálady. To vše dohromady se může projevovat podrážděností a nižší mírou tolerance k druhým. Možná i proto se setkávám s větším množstvím klientů, kteří toto téma řeší ve svých vztazích.
Slovní napadání
Moje úvahy jsou takovéto. Vycházím z předpokladu, že si životního partnera vybíráme sami. Dobrovolně. Nikdo mě nenutil si ji či jeho vybrat, nikdo mě nenutil s ním žít, je to moje volba. Žijeme společně, známe své klady i nedostatky, říkáme, že si chceme být vzájemnou oporou. Mnohdy jsou ve vztahu děti. Jsme, i podle zákona, osoby blízké. Vlastně ty nejbližší.
Kde se tedy v člověku bere ta touha slovně napadnout svého partnera? Ponižovat a zasahovat ta nejcitlivější místa?
A co na druhou stranu způsobuje, že je ten druhý ochoten tyto slovní útoky nejen snášet, ale dokonce je vracet?
Setkávám se s tím ve své praxi (v tomto případě častěji s klientkami, což vůbec neznamená, že se to neděje oboustranně). Řešíme třeba vztahové komplikace a klientka řekne, že ji partner při hádce nazval výrazy, které zde nemohu publikovat, ale jejichž škála je velmi, velmi pestrá. Na můj dotaz, jaká byla její reakce, se dozvím, že se jí to nelíbí, považuje to za hrubé a pohrdlivé. Ovšem někdy přizná, že ona partnera též nazvala podobným výrazem, takto že to při hádkách mívají. Když on, tak ona také. A naopak.
Vzájemná komunikace ve vztahu
Americký psycholog John M. Gottman popisuje poznatky ze své praxe, kdy na základě 15-ti minutového pozorování rozhovoru páru dokáže dosti přesně určit, zda se pár rozvede či rozejde. Jedním z důležitých znaků, kterých si všímá v rámci tohoto pozorování, je právě kritika a pohrdání druhým.
Mnohdy je za tím, že jedinec neprotestuje proti těmto slovním útokům, jeho velmi nízké sebevědomí. Často je způsobeno tím, že na podobné slovní napadání byl zvyklý z původní rodiny. Ptám se tedy klientky, zda takováto vzájemná komunikace vyhovuje. Chcete od svého blízkého člověka poslouchat hrubé urážky a ponižování? Čím déle a pravidelněji, tím víc si zvyknete. Možná i ty výrazy přijmete časem za své a budete se považovat za tu nemožnou… nechci ani psát co. Pak i když budete sama (či sám) a něco se vám nepovede, jakoby samy od sebe vám tato slova a výrazy o vašich (ne)schopnostech naběhnou v mysli. Myslíte, že se vaše sebevědomí a pocit vlastní hodnoty začne zvyšovat? Asi ne.
A co když jsou přítomny děti? Možná přímo ve stejné místnosti, možná jen slyší za dveřmi svého pokoje, jakými výrazy se rodiče nazývají. Jaký zmatek to v nich vyvolá – skvělý tatínek a zároveň debil…, milovaná maminka a naproti tomu coura největší. A máme pro děti vytvořeny vzory chování, které si uloží do podvědomí a v budoucnu naběhnou zcela automaticky jako vzor pro jednání v hádce.
Slušnost a vzájemný respekt
Doporučuji svým klientům, aby se zamysleli nad tím, zda opravdu toto chtějí od svých nejbližších slýchat. Ono to totiž bolí, ne že ne. Od cizích méně, tam by si to také možná ani nikdo říkat nedovolil.
Pokud se to tedy u vás děje, řekněte STOP. Není-li druhý schopen vás v průběhu hádky vnímat, jakmile oba vychladnete, promluvte si o tom. Velmi důrazně si vymezte hranice, co jste ochoten či ochotna snášet a co už ne. A co se stane, když tato hranice nebude respektována. To si v klidu důkladně promyslete.
Nesnažte se druhému slovní útoky vracet, nesnižujte se k tomu. Zlo se zlem nenapraví.
Je možné, že partner (partnerka) jinak reagovat neumí. Důvody jsou různé – přejatý vzor chování, neempatické prostředí původní rodiny, kde si musel pozornost „vykřičet“, nízké sebevědomí, atd. Otázkou je, zda chce toto u sebe změnit. Pokud ano, je pravděpodobné, že bude potřebovat odbornou pomoc, že to sám nezvládne. Pokud nic měnit nechce, ptejte se vy sami sebe, zda toto jeho chování zvládnete vy.
Ona ta slovní napadání a útoky také zanechávají šrámy na duši.
